Reykjavik

Kdo navštívil Island a nebyl v Reykjaviku, jako by na Islandu nebyl...

Vyhnout se mu snad ani není možné, protože Reykjavik a jeho okolí je jediná plně osídlená (dle evropských měřítek) oblast na ostrově. Ve městě žije více jak jedna třetina všech obyvatel Islandu asi 130 000. Zajímavé je, že na začátku dvacátého století mělo město něco málo přes šest tisíc.
Dominantou Reykjaviku je Hallgrímskirkja. Luteránský kostel pojmenovaný po básníku a knězi Hallgrímurovi. Stavěl se 38 let a dokončen byl v roce 1986. Slouží především jako koncertní síň.
Dech mi nevyrazil, taková betonová kaplička a všude spousta turistů. Ale je pravda, že díky kopečku na kterém ční, se krásně vypíná nad celým městem.

Uvnitř kostela jsou obrovské 25 tun vážící varhany. Nejvíce se mi však líbily multifunkční posuvné lavice, u kterých jste mohli v případě koncertu posunout opěradlo dopředu a sedět čelem k varhanám a zády k oltáři. Škoda, že něco podobného není i u nás...třeba když by kázání za moc nestálo:-D

Před Hallgrímskirkja monumentálně stojí Leif Eriksson. Viking a první objevitel Ameriky, který kolem roku 1000 přistál se svojí lodí u břehů Severní Ameriky. Nově objevenou zemi nazval Vinland neboli země vína:))


Na Reykjaviku se mi líbí pestrost a zároveň severská jednoduchost. 
Posuďte sami:

Budete-li mít štěstí, potkáte klidně i trolla;-)


Na závěr bych ztratil pár slovíček o několika zajímavých místech.

Harpa - koncertní síň z různobarevného skla postavená v roce 2011.

Nejkrásnější je prý za polární noci, kdy se do ní odráží polární záře. 
Já na tuto příhodnou chvíli stále čekám:) 

Harpa designově dokonalá stavba, avšak nalézt v ní toaletu může být značný problém, ostatně jako v celém Reykjaviku.
Záchranu hledejte v informačním centru:D



Reykjavik založený v roce 874 v islandštině znamená kouřová zátoka. Osada se vyvíjela díky Augustiniánskému klášteru a také lodnímu přístavu. 

Reykjavický přístav, monument Sun craft.

V přístavu kotví i lodě z nedalekého Grónska.

Rozmanitá kultura Islandu nabízí mnohé, stačí se jen zakousnout a vychutnávat. Reykjavik prošpikovaný roztodivnými sochami a monumenty předkládá nejednu lahůdku.

Einar Jonsson - sochařský velikán Islandu. Jeho sochy jsou prostoupené duchovní mystikou. Čerpá z Islandské mytologie a představách o vztahu člověka s Bohem. Jeho tvorba má prý velmi blízko k našemu sochaři Františku Bílkovi. 
Jonssonovo muzeum se nachází kousek od kostela Hallgrímskirkja 
V zahradě u muzea najdete 26 děl. Jistě stojí za zastavení a zamyšlení. Neodejdete zklamáni.

Největší severský hrdina Thór svádí souboj s ubohou stařenou-časem... nakonec prohraje.

Modlitba k Bohu.

Matička Země.

Reykjavik je prý městem koček. Netuším proč, ale nějakou jsem přeci jen zahlédl.

peninsula Sneafellsnes

"Sestup do kráteru Sneffels, jejž láká

stín Scartaris, ještě než začne červenec,

troufalý cestovateli, a dostaneš se do

středu Země. Já jsem tak učinil."

Jak už jsem zmínil, má kosterní schránka obalená masem s duší uvnitř se momentálně nachází v městečku Olafsvik, což je údajně nejzápadnější město Evropy. Olafsvik najdete na Islandu na poloostrově Sneafellsnes. Na první pohled mi tato část ostrovu nepřišla až tak zajímavá, jako jiné krásné a podivuhodné oblasti Islandu, ale změnil jsem názor!

Poloostrov je pustina. Né že by Island byl hustě osídlen, patří do desítky nejméně zalidněných zemí světa, na jeden kilometr čtvereční potkáte v průměru tři lidi. O proti oblasti kolem Reykjaviku nebo severního Akureyri však na auto, obchod nebo hod-dog narazíte velmi zřídka. Například z Olafsviku jezdíme do Stykkishólmuru na nákupy cca 110 km (tam a zpět). Do statistik nezapočítávám turisty, to je zase jiná kapitola. V tom bude Island nejspíš v první desítce návštěvnosti... 

Na Sneafellsnes se nachází vulkán pokrytý ledovcem - Sneafellsjökull, který je nejmenším ledovcem z celkových třinácti na Islandu, možná je však nejznámější.
Každý rok 1. července sopka otvírá cestu do středu země, kterou absolvovali hrdinové z románu Julese Verna. Bohužel jsem to letos prošvihl, tak snad za rok. 

Nedaleko městečka Hellissandur ční do nebe na první pohled obyčejný kostelík (psal jsem o něm). Uvnitř ukrývá obraz zachycující Kryštofa Columba vyptávajícího se Islanďanů, kde že leží ta Amerika. Jak všichni víme, do Ameriky z Evropy připluli první Vikingové-Islanďané.

Islandská kultura je bohatá na ságy. Berserkjahraun -rozlehlé lávové pole u Stykkishólmuru je jedním z mnoha, které má tu svoji.

Podle ságy o lidech z Eyru měl kdysi jeden sedlák z Hraunu vztek, že musí k svému bratrovi na statek Bjarnarhöfn chodit přes těžko schůdné lávové pole. Z cesty do Norska si přivezl dva berserky-zuřivé bojovníky, údajně slovanského původu, kteří pracovali na jeho farmě. Jeden z berserků se však zamiloval do jeho dcery. Sedlák mu ji nechtěl dát, a tak pro něj vymyslel nesplnitelný úkol. Sdělil mu, že pokud jeho dceru chce, musí prokopat cestu neschůdným lávovým polem k statku jeho bratra.
Oba berserkové se pustili do práce a měsíční krajinu opravdu proklestili. Než by sedlák svůj slib dodržel, vlákal oba berserky do pasti v sauně, kde je zabil.

Nedávno byly v blízkosti cesty objeveny hroby dvou velkých mužů.

Na poloostrov se jezdí za velrybami. Zatím jsem viděl jen tuhle zatoulanou kosatku.

Sneafellsnes mi určitě odkryje dalších krás, nejvíce si však vážím bytostí, kteří tuto zemi obývají. Zde jsou někteří z nich:)

dumpster diving

Jak naznačuje název blogu, slovo snořič má pro můj výjezd na Island zásadní význam.

Na začátku jsem psal o dvou rovinách, jak ho vnímám já. Rád bych se teď podělil o tu materialisticko/ekologicko/společenskou rovinu.

První fotka pochází z Frenštátu pod Radhoštěm a představuje člověka, nořícího se do kontejneru, pro něco... vytesáno do ledu. Zde jsem se také poprvé zaslechl od dvou zkušených týpků (mimochodem autorů ledové sochy) slovo snořič. 

Možná se společně shodneme na tom, že vyhazovat věci, které se dají ještě použít případně sníst ve světě, kde každou minutu lidé umírají hladem, není morálně úplně tak správné. 
Taky se možná shodneme, že pokud něco vytvoříme (a nemusí jít přece jen o hmotné věci), věnujeme tomu svou energii, čas, peníze a pak to nepoužijeme, vyhodíme a zničíme, je to nejen z ekonomického hlediska jasná sebevražda. 
A snad se shodneme i v tom, že matičku Zemi nemáme ve vlastnictví a bezbřehém užívání jako spíše v opatrovnictví a předávání dalším pokolením.

Ve věci ekologie a společenských věd a  nejsem nijak vzdělán, ale selským rozumem si dokážu vydedukovat, že kontejnery plné  nezávadných potravin a nepoužitých věcí jsou tak nějak morálně/společensko/ekologickou katastrofou mají a budou mít tvrdý dopad na život každého z nás osobně. 
Nechci ze sebe dělat rozumbradu a strašáka do zelí, jen bych se rád připojil k lehce otřepanému mottu: Každý musí začít u sebe. Svět asi těžko změníme, ale sebe můžem.

No, ale zpět na Island, rozhodl jsem se, že zde budu maximálně využívat pohostinnosti a blahobytu odpadkového království. Motivací mi byl dokument Taste The Waste (Z popelnice do lednice, dostupný na ulozto, podle mě by mělo být jeho shlédnutí povinné pro všechny školáky i poškoláky), čtrnáctidenní zkušenost z Norska a hlavně vyprávění Vojty M., že to dlouhodobě jde. 
Také musím zdůraznit, že bufetění, jak se v Česku říká mi výrazně snižuje životní náklady. Přesné statistiky zatím nemám, ale jídlo na Islandu v porovnání s Českem je jednou až dvakrát dražší.

Snořme se tedy do odpadních vod dumpster divingu;-)

Na noření se do kontejnerů miluji to, že nikdy nevím, co ulovím. Překvapení do poslední chvíle:) Přirovnal bych to ke krásám rybaření či houbaření. Prostě dokud kontejner neotevřu, nevím, zda vytáhnu uzeného lososa, oříšky v čokoládě, hamburgry nebo dětskou výživu a nebo nic-popeláři, jiní snořiči či plísně a bakterie mohou být rychlejší. Prostě sníte a těšíte se do poslední chvíle než se ponoříte... Zde bych rád citoval jednoho literárního velikána, který kdysi řekl: "Nejkrásnější je těšit se." A je to přesně tak!
Bonus na víc je též lehoučký adrenalin, který vás lechtá po zádech, když nevíte, zda na vás nevybafne sekuriťák, zaměstnance obchodu, případně nějaký ten rozčarovaný kolemjdoucí. To bych zase přirovnal k rybaření na chovném rybníku. Prostě ještě o stupínek výš než klasický rybolov:))

První úlovek - na pohled skromný, ale udělal velkou radost! Uloven hned za domem u malého obchůdku první večer. Pomeranče musely být nejmíň z Ekvádoru, sladší jsem nikdy nejedl:)

Druhý - znatelně větší úlovek, za obchodem ve vedlejší vesnici.
Bohužel vzdálenosti mezi jednotlivými obcemi (obchody-kontejnery) jsou dvacet a více kilometrů, což je menší komplikace:-D
Takže buď stop nebo koupit kolo.

Třetí lov - zlatý důl. Supermarkety nikdy nezklamou!

A teď už to jede jak na běžícím pásu...
Třeba batáty a jehněčí máme na talíři často.

Ideální by bylo mít dvě lednice.

Někdy je úlovek velmi úzce profilovaný.

Pestrost úlovků bývá neuvěřitelná, dobré je mít několik na sobě nezávislých zdrojů a u nich lovit.

Velmi důležité je u tak velkého množství úlovku nezapomínat na pohyb, jinak se z vás stanou tlouštíci..

Největší radost jsem měl z uloveného uzeného lososa, ne proto, že normálně bych si sto gramů za tři stovky korun českých nekoupil, ale spíše protože chutná skvěle.

Islandský skyr je lepší než jogurt;-)

Bohužel pívo jsem zatím neulovil, ale nevěším hlavu...