Jak naznačuje název blogu, slovo snořič má pro můj výjezd na Island zásadní význam.
Na začátku jsem psal o dvou rovinách, jak ho vnímám já. Rád bych se teď podělil o tu materialisticko/ekologicko/společenskou rovinu.
První fotka pochází z Frenštátu pod Radhoštěm a představuje člověka, nořícího se do kontejneru, pro něco... vytesáno do ledu. Zde jsem se také poprvé zaslechl od dvou zkušených týpků (mimochodem autorů ledové sochy) slovo snořič.
Možná se společně shodneme na tom, že vyhazovat věci, které se dají ještě použít případně sníst ve světě, kde každou minutu lidé umírají hladem, není morálně úplně tak správné.
Taky se možná shodneme, že pokud něco vytvoříme (a nemusí jít přece jen o hmotné věci), věnujeme tomu svou energii, čas, peníze a pak to nepoužijeme, vyhodíme a zničíme, je to nejen z ekonomického hlediska jasná sebevražda.
A snad se shodneme i v tom, že matičku Zemi nemáme ve vlastnictví a bezbřehém užívání jako spíše v opatrovnictví a předávání dalším pokolením.
Ve věci ekologie a společenských věd a nejsem nijak vzdělán, ale selským rozumem si dokážu vydedukovat, že kontejnery plné nezávadných potravin a nepoužitých věcí jsou tak nějak morálně/společensko/ekologickou katastrofou mají a budou mít tvrdý dopad na život každého z nás osobně.
Nechci ze sebe dělat rozumbradu a strašáka do zelí, jen bych se rád připojil k lehce otřepanému mottu: Každý musí začít u sebe. Svět asi těžko změníme, ale sebe můžem.
No, ale zpět na Island, rozhodl jsem se, že zde budu maximálně využívat pohostinnosti a blahobytu odpadkového království. Motivací mi byl dokument Taste The Waste (Z popelnice do lednice, dostupný na ulozto, podle mě by mělo být jeho shlédnutí povinné pro všechny školáky i poškoláky), čtrnáctidenní zkušenost z Norska a hlavně vyprávění Vojty M., že to dlouhodobě jde.
Také musím zdůraznit, že bufetění, jak se v Česku říká mi výrazně snižuje životní náklady. Přesné statistiky zatím nemám, ale jídlo na Islandu v porovnání s Českem je jednou až dvakrát dražší.
Snořme se tedy do odpadních vod dumpster divingu;-)
Na noření se do kontejnerů miluji to, že nikdy nevím, co ulovím. Překvapení do poslední chvíle:) Přirovnal bych to ke krásám rybaření či houbaření. Prostě dokud kontejner neotevřu, nevím, zda vytáhnu uzeného lososa, oříšky v čokoládě, hamburgry nebo dětskou výživu a nebo nic-popeláři, jiní snořiči či plísně a bakterie mohou být rychlejší. Prostě sníte a těšíte se do poslední chvíle než se ponoříte... Zde bych rád citoval jednoho literárního velikána, který kdysi řekl: "Nejkrásnější je těšit se." A je to přesně tak!
Bonus na víc je též lehoučký adrenalin, který vás lechtá po zádech, když nevíte, zda na vás nevybafne sekuriťák, zaměstnance obchodu, případně nějaký ten rozčarovaný kolemjdoucí. To bych zase přirovnal k rybaření na chovném rybníku. Prostě ještě o stupínek výš než klasický rybolov:))
První úlovek - na pohled skromný, ale udělal velkou radost! Uloven hned za domem u malého obchůdku první večer. Pomeranče musely být nejmíň z Ekvádoru, sladší jsem nikdy nejedl:)
Druhý - znatelně větší úlovek, za obchodem ve vedlejší vesnici.
Bohužel vzdálenosti mezi jednotlivými obcemi (obchody-kontejnery) jsou dvacet a více kilometrů, což je menší komplikace:-D
Takže buď stop nebo koupit kolo.
Třetí lov - zlatý důl. Supermarkety nikdy nezklamou!
A teď už to jede jak na běžícím pásu...
Třeba batáty a jehněčí máme na talíři často.
Ideální by bylo mít dvě lednice.
Někdy je úlovek velmi úzce profilovaný.
Pestrost úlovků bývá neuvěřitelná, dobré je mít několik na sobě nezávislých zdrojů a u nich lovit.
Velmi důležité je u tak velkého množství úlovku nezapomínat na pohyb, jinak se z vás stanou tlouštíci..
Největší radost jsem měl z uloveného uzeného lososa, ne proto, že normálně bych si sto gramů za tři stovky korun českých nekoupil, ale spíše protože chutná skvěle.
Islandský skyr je lepší než jogurt;-)
Bohužel pívo jsem zatím neulovil, ale nevěším hlavu...
